Daniel Landa je vskutku zajímavý úkaz zmrzačené české populární scény. Byly doby, kdy hitparádám vládly americké jednosezónní instantní škváry na straně jedné a zajetí normalizační „umělci“ na straně druhé. I rocková hudba zrovna začala celosvětově hynout na úbytě. A do toho přišel on. S holou lebkou a jasným názorem, reflektujícím společenské dění, vytyčil vkus nemalé skupiny českých človíčků - včetně mne - a jeho první dvě desky se staly bezmála kultem. Doba se však mění. Landovo jméno si sice udrželo punc, leč jeho další sólové desky už mi nepřipadaly až tak výjimečné. Možná s výjimkou poslední „9mm argumentů“, kde se trochu blýsklo na lepší časy.
A ty přišly v podání aktuálního „Neofolk“. O tom, že má novinka vyjít, jsem se dozvěděl zhruba týden před vydáním a ani to se mnou moc nezalomcovalo. Situace se ovšem radikálně změnila po poslechu materiálu, po němž jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Můžu s čistým srdcem říct, že lepší album jsem od Landy ještě neslyšel. I když ten to názor asi nebudou sdílet všichni. Hlavně staří ortodoxní fanoušci možná trochu zapláčou. To ale Danielovi zřejmě moc vadit nebude. Opět si postavil hlavu, udělal věci po svém. A udělal dobře. Skladby na albu „Neofolk“ je možné rozdělit do dvou skupin. Písničky jako „Táta“, „Bílá Hora“, „Protestsong“ a „Blaničtí“ patří mezi klasické landovky, s břitkým, básnicky úderným a notně kritickým textem, nezřídka čerpajícím z historických motivů. Mají poněkud tvrdší produkci, tradiční bicí, basu a nepříliš komplikované nosné riffy. Nic co bychom neznali z dřívějška. Přesto se tu rozdíl najde. Skladby jsou totiž navíc zabaleny do aranží čítajících nejrůznější smyčce, akustiky, harmoniky i ženské sbory, které se vyznačují enormně vkusným zpracováním. Právě tyto drobné nuance v konturách skladeb mě k „Neofolku“ doslova přibily a přinutily se zaposlouchat do hloubi alba. Když se tak nad tím zamýšlím, nenapadá mě žádá jiná česká deska s tak vyvedenými a citlivě rozaranžovanými party. Je vidět, že Danielova praxe v muzikálech byla z uměleckého hlediska velmi dobrá škola.
A to je tu ještě druhá skupinka písniček, díky kterým je jasné, že název alba „Neofolk“ není jen planým plácnutím do vody. Při poslechu skladeb jakými jsou třeba „Kouzelník“, „Čaruj“, „Zlatý drak“ nebo „Janek blázen“, musím chtě nechtě Landovi zatleskat. Ukazují totiž umělce v trochu jiném světle. Landovi byl nejspíš už rockový kabátek trochu těsný, zašel tedy pro inspiraci právě do sfér lidové hudby. Povětšinou folkové, ale najdou se zde i vlivy šansonu. Texty zcela odpovídají hudbě a představují Daniela jako inteligentního verbálního hračičku, stejně jako malebného textaře. Málokdo by asi čekal od bývalého zpěváka Orlíku něco jako text k písničce „Kouzelník“, přesto je zde a dokazuje tvůrčí rozvoj Landovy osobnosti, jenž stále více nabývá směru vzorů, jakými jsou Karel Kryl nebo Jarek Nohavica. Nutno říct, že v Landově případě se nejedná jen o pouhé písničkářství, ale i notnou dávku muzikálního citu. Ony kouzelné aranže jsou samozřejmě přítomny i zde a právě v kombinaci s folkovými motivy nabývají na síle ještě mnohem víc. Pro úplnost ještě dodám, že album čítá dvě ochutnávky z připravovaných divadelních inscenací. První je stejnojmenná a dlouho avizovaná gangterka „Zabte sršně“, plánovaná na rok 2006, druhá pak trochu překvapivě závěrečná halekačka „Janek blázen“, jenž bude mít premiéru už v březnu 2005.
Jak už zde vyplynulo, jsem z „Neofolku“ mírně řečeno „paf“. Přít se o textařských kvalitách Daniela Landy by asi nemělo smysl. Je ale fakt, že jeho hudba mi v minulosti připadala jako prvoplánová. Jen aby s „tím“ jako něco hrálo. To už u „Neofolku“ neplatí. Instrumentální a aranžerské vyznění tohoto alba jsou přinejmenším zarážející a já jsem opravdu mile překvapen, že i v českém mainstreamu může vzniknout tak citlivě a vkusně vyvedené hudební dílko. Bravo Danieli.