Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Daniel Landa je vskutku zajímavý úkaz zmrzačené české populární scény. Byly doby, kdy hitparádám vládly americké jednosezónní instantní škváry na straně jedné a zajetí normalizační „umělci“ na straně druhé. I rocková hudba zrovna začala celosvětově hynout na úbytě. A do toho přišel on. S holou lebkou a jasným názorem, reflektujícím společenské dění, vytyčil vkus nemalé skupiny českých človíčků - včetně mne - a jeho první dvě desky se staly bezmála kultem. Doba se však mění. Landovo jméno si sice udrželo punc, leč jeho další sólové desky už mi nepřipadaly až tak výjimečné. Možná s výjimkou poslední „9mm argumentů“, kde se trochu blýsklo na lepší časy.
A ty přišly v podání aktuálního „Neofolk“. O tom, že má novinka vyjít, jsem se dozvěděl zhruba týden před vydáním a ani to se mnou moc nezalomcovalo. Situace se ovšem radikálně změnila po poslechu materiálu, po němž jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Můžu s čistým srdcem říct, že lepší album jsem od Landy ještě neslyšel. I když ten to názor asi nebudou sdílet všichni. Hlavně staří ortodoxní fanoušci možná trochu zapláčou. To ale Danielovi zřejmě moc vadit nebude. Opět si postavil hlavu, udělal věci po svém. A udělal dobře. Skladby na albu „Neofolk“ je možné rozdělit do dvou skupin. Písničky jako „Táta“, „Bílá Hora“, „Protestsong“ a „Blaničtí“ patří mezi klasické landovky, s břitkým, básnicky úderným a notně kritickým textem, nezřídka čerpajícím z historických motivů. Mají poněkud tvrdší produkci, tradiční bicí, basu a nepříliš komplikované nosné riffy. Nic co bychom neznali z dřívějška. Přesto se tu rozdíl najde. Skladby jsou totiž navíc zabaleny do aranží čítajících nejrůznější smyčce, akustiky, harmoniky i ženské sbory, které se vyznačují enormně vkusným zpracováním. Právě tyto drobné nuance v konturách skladeb mě k „Neofolku“ doslova přibily a přinutily se zaposlouchat do hloubi alba. Když se tak nad tím zamýšlím, nenapadá mě žádá jiná česká deska s tak vyvedenými a citlivě rozaranžovanými party. Je vidět, že Danielova praxe v muzikálech byla z uměleckého hlediska velmi dobrá škola.
A to je tu ještě druhá skupinka písniček, díky kterým je jasné, že název alba „Neofolk“ není jen planým plácnutím do vody. Při poslechu skladeb jakými jsou třeba „Kouzelník“, „Čaruj“, „Zlatý drak“ nebo „Janek blázen“, musím chtě nechtě Landovi zatleskat. Ukazují totiž umělce v trochu jiném světle. Landovi byl nejspíš už rockový kabátek trochu těsný, zašel tedy pro inspiraci právě do sfér lidové hudby. Povětšinou folkové, ale najdou se zde i vlivy šansonu. Texty zcela odpovídají hudbě a představují Daniela jako inteligentního verbálního hračičku, stejně jako malebného textaře. Málokdo by asi čekal od bývalého zpěváka Orlíku něco jako text k písničce „Kouzelník“, přesto je zde a dokazuje tvůrčí rozvoj Landovy osobnosti, jenž stále více nabývá směru vzorů, jakými jsou Karel Kryl nebo Jarek Nohavica. Nutno říct, že v Landově případě se nejedná jen o pouhé písničkářství, ale i notnou dávku muzikálního citu. Ony kouzelné aranže jsou samozřejmě přítomny i zde a právě v kombinaci s folkovými motivy nabývají na síle ještě mnohem víc. Pro úplnost ještě dodám, že album čítá dvě ochutnávky z připravovaných divadelních inscenací. První je stejnojmenná a dlouho avizovaná gangterka „Zabte sršně“, plánovaná na rok 2006, druhá pak trochu překvapivě závěrečná halekačka „Janek blázen“, jenž bude mít premiéru už v březnu 2005.
Jak už zde vyplynulo, jsem z „Neofolku“ mírně řečeno „paf“. Přít se o textařských kvalitách Daniela Landy by asi nemělo smysl. Je ale fakt, že jeho hudba mi v minulosti připadala jako prvoplánová. Jen aby s „tím“ jako něco hrálo. To už u „Neofolku“ neplatí. Instrumentální a aranžerské vyznění tohoto alba jsou přinejmenším zarážející a já jsem opravdu mile překvapen, že i v českém mainstreamu může vzniknout tak citlivě a vkusně vyvedené hudební dílko. Bravo Danieli.
Daniel Landa opět potvrdil neotřesitelnou pozici volnomyšlenkářského umělce. Pro inspiraci tentokrát sáhl nejen do rockového kolbiště, ale i do hájenství folkových, z nichž dosáhl až šansonovým náladám. Výsledkem je stylově pestré a inteligentní album s puncem landovského rozumového charismatu. "Národní poeta" opět zabodoval.
8,5 / 10
1. Táta
2. Dilema pyrotechnikovo
3. Zabte sršně
4. Protestsong
5. Bílá hora
6. Zlatý drak
7. Blaničtí
8. Kouzelník
9. Čaruj
10. Janek blázen
Nigredo (2009)
Bouře (Live koncert) (2006)
Tajemství (2005)
Neofolk (2004)
Best of Landa 2 (2004)
Vltava Tour (2003)
9mm argumentů (2002)
Krysař - Kult se vrací (2001)
Best Of: Landa (2000)
Konec (1999)
Smrtihlav (1998)
Pozdrav z fronty (1997)
Krysař (1996)
Chcíply dobrý víly (1995)
Valčík (1993)
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
