Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Daniel Landa je vskutku zajímavý úkaz zmrzačené české populární scény. Byly doby, kdy hitparádám vládly americké jednosezónní instantní škváry na straně jedné a zajetí normalizační „umělci“ na straně druhé. I rocková hudba zrovna začala celosvětově hynout na úbytě. A do toho přišel on. S holou lebkou a jasným názorem, reflektujícím společenské dění, vytyčil vkus nemalé skupiny českých človíčků - včetně mne - a jeho první dvě desky se staly bezmála kultem. Doba se však mění. Landovo jméno si sice udrželo punc, leč jeho další sólové desky už mi nepřipadaly až tak výjimečné. Možná s výjimkou poslední „9mm argumentů“, kde se trochu blýsklo na lepší časy.
A ty přišly v podání aktuálního „Neofolk“. O tom, že má novinka vyjít, jsem se dozvěděl zhruba týden před vydáním a ani to se mnou moc nezalomcovalo. Situace se ovšem radikálně změnila po poslechu materiálu, po němž jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Můžu s čistým srdcem říct, že lepší album jsem od Landy ještě neslyšel. I když ten to názor asi nebudou sdílet všichni. Hlavně staří ortodoxní fanoušci možná trochu zapláčou. To ale Danielovi zřejmě moc vadit nebude. Opět si postavil hlavu, udělal věci po svém. A udělal dobře. Skladby na albu „Neofolk“ je možné rozdělit do dvou skupin. Písničky jako „Táta“, „Bílá Hora“, „Protestsong“ a „Blaničtí“ patří mezi klasické landovky, s břitkým, básnicky úderným a notně kritickým textem, nezřídka čerpajícím z historických motivů. Mají poněkud tvrdší produkci, tradiční bicí, basu a nepříliš komplikované nosné riffy. Nic co bychom neznali z dřívějška. Přesto se tu rozdíl najde. Skladby jsou totiž navíc zabaleny do aranží čítajících nejrůznější smyčce, akustiky, harmoniky i ženské sbory, které se vyznačují enormně vkusným zpracováním. Právě tyto drobné nuance v konturách skladeb mě k „Neofolku“ doslova přibily a přinutily se zaposlouchat do hloubi alba. Když se tak nad tím zamýšlím, nenapadá mě žádá jiná česká deska s tak vyvedenými a citlivě rozaranžovanými party. Je vidět, že Danielova praxe v muzikálech byla z uměleckého hlediska velmi dobrá škola.
A to je tu ještě druhá skupinka písniček, díky kterým je jasné, že název alba „Neofolk“ není jen planým plácnutím do vody. Při poslechu skladeb jakými jsou třeba „Kouzelník“, „Čaruj“, „Zlatý drak“ nebo „Janek blázen“, musím chtě nechtě Landovi zatleskat. Ukazují totiž umělce v trochu jiném světle. Landovi byl nejspíš už rockový kabátek trochu těsný, zašel tedy pro inspiraci právě do sfér lidové hudby. Povětšinou folkové, ale najdou se zde i vlivy šansonu. Texty zcela odpovídají hudbě a představují Daniela jako inteligentního verbálního hračičku, stejně jako malebného textaře. Málokdo by asi čekal od bývalého zpěváka Orlíku něco jako text k písničce „Kouzelník“, přesto je zde a dokazuje tvůrčí rozvoj Landovy osobnosti, jenž stále více nabývá směru vzorů, jakými jsou Karel Kryl nebo Jarek Nohavica. Nutno říct, že v Landově případě se nejedná jen o pouhé písničkářství, ale i notnou dávku muzikálního citu. Ony kouzelné aranže jsou samozřejmě přítomny i zde a právě v kombinaci s folkovými motivy nabývají na síle ještě mnohem víc. Pro úplnost ještě dodám, že album čítá dvě ochutnávky z připravovaných divadelních inscenací. První je stejnojmenná a dlouho avizovaná gangterka „Zabte sršně“, plánovaná na rok 2006, druhá pak trochu překvapivě závěrečná halekačka „Janek blázen“, jenž bude mít premiéru už v březnu 2005.
Jak už zde vyplynulo, jsem z „Neofolku“ mírně řečeno „paf“. Přít se o textařských kvalitách Daniela Landy by asi nemělo smysl. Je ale fakt, že jeho hudba mi v minulosti připadala jako prvoplánová. Jen aby s „tím“ jako něco hrálo. To už u „Neofolku“ neplatí. Instrumentální a aranžerské vyznění tohoto alba jsou přinejmenším zarážející a já jsem opravdu mile překvapen, že i v českém mainstreamu může vzniknout tak citlivě a vkusně vyvedené hudební dílko. Bravo Danieli.
Daniel Landa opět potvrdil neotřesitelnou pozici volnomyšlenkářského umělce. Pro inspiraci tentokrát sáhl nejen do rockového kolbiště, ale i do hájenství folkových, z nichž dosáhl až šansonovým náladám. Výsledkem je stylově pestré a inteligentní album s puncem landovského rozumového charismatu. "Národní poeta" opět zabodoval.
8,5 / 10
1. Táta
2. Dilema pyrotechnikovo
3. Zabte sršně
4. Protestsong
5. Bílá hora
6. Zlatý drak
7. Blaničtí
8. Kouzelník
9. Čaruj
10. Janek blázen
Nigredo (2009)
Bouře (Live koncert) (2006)
Tajemství (2005)
Neofolk (2004)
Best of Landa 2 (2004)
Vltava Tour (2003)
9mm argumentů (2002)
Krysař - Kult se vrací (2001)
Best Of: Landa (2000)
Konec (1999)
Smrtihlav (1998)
Pozdrav z fronty (1997)
Krysař (1996)
Chcíply dobrý víly (1995)
Valčík (1993)
V jednoduchosti je síla. Nikterak komplikovaná, leč skvěle poskládaná doom/post-metalová kolekce. PILLAR OF LIGHT doručili naléhavou, rozervanou a po emoční stránce velmi silně vybavenou desku. Láska na první poslech. Nejlepší skladba: "Infernal Gaze".
Poslouchat GIGAN je těžší než pracovat v kamenolomu. Až o Vánocích jsem se novou kolekcí konečně prokousal a opět došel k závěru, že Američané natočili skvělou desku. Čtvrtou skladbu však stále nezvládám. Lépe stravitelná je snad i plechovka hřebíků.
Švýcarská kapela představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
